Po veletrhu Bauma je před veletrhem Bauma

Od roku 1961 se pásová rypadla a různé speciální stroje, jako jsou elektrická rypadla, tunelová rypadla nebo demoliční rypadla, vyrábějí v alsaském Colmaru. Liebherr-France SAS byla první společnost Liebherr ve Francii. Od té doby se soustavně rozvíjí. Tím vrcholným okamžikem nebylo pouze jubileum 60 000. pásového rypadla, ale také zcela nová montážní linka, na které proběhlo spojení nástavby s podvozkem. Investice do flexibilní a dynamické výrobní infrastruktury na výrobu nové generace pásových rypadel obnášely pět milionů euro. Hladký průběh montáže zajišťují nová montážní pracoviště, pneumaticky vedené dopravní koleje, zásobení materiálem a logistika a také digitální řízení výroby.

Krédo během pětiletého vývoje bylo: Od jednoho trhu k druhému. Probíhala intenzivní výměna informací se zákazníky, obsluhou strojů, ale také interně v rámci koncernu s divizí komponent. Výsledek je zjevný. K nové generaci 8 patří prozatím sedm modelů, které se vyznačují zvýšeným výkonem motoru pro zkrácení cyklu nakládání, zvětšeným závažím pro vyšší kapacitu lžíce při současné minimální spotřebě paliva, čímž se podařilo významně zvýšit hospodárnost těchto modelů.

Zpět k jubilejnímu rypadlu: Po dokončení montáže a před zahájením RoadShow byl tento mimořádný exemplář nejdříve exkluzivně a slavnostně předveden zaměstnancům.

Poté se pásové rypadlo vydalo na jubilejní turné. První důležitou zastávkou byl samozřejmě veletrh Bauma v Mnichově. Zde měli diváci příležitost stroj spatřit v akci na zkušební a předváděcí ploše. Následně rypadlo R 922 absolvovalo zastávky ve Francii, Belgii a v Lucembursku, než se o vánocích vrátilo zpět do Colmaru. V únoru 2020 ukončilo jubilejní rypadlo svoji RoadShow a bylo předáno zákazníkovi ve Francii.

Pro inovace jsou vždy zapotřebí lidé. Americký technický historik Thomas P. Hughes již před mnoha lety vyslovil tezi, že doba velkých nezávislých vynálezců skončila během první poloviny 20. století. Nadaní vynálezci, jako Thomas Alva Edison nebo Graham Bell, by podle této teorie vytvořením velkých elektrických nebo telekomunikačních technických systémů zlikvidovali prostor pro vlastní vynalézavost, ve kterém by „nezávislý vynálezce“ již neměl šanci. V tom se však Hughes zásadně mýlil.

Existovala a stále ještě existuje potřeba tvůrčího ducha jednotlivce, který vlastní silou chce a může utvářet budoucnost. Na to existuje mnoho příkladů. Například Hans Liebherr vyvinul v roce 1949 v období poválečné obnovy mobilní věžový otočný jeřáb a tím vytvořil základ světového koncernu. Vynálezci a podnikatelé jako on potvrzují v průběhu průmyslových dějin koncept úspěchu: Správná vize na správném místě a ve správnou dobu – to jsou ingredience velkých změn. To funguje i dnes. Američtí vynálezci výpočetní techniky v 80. letech minulého století to dokládají.

Zde se odráží potřeba základních jistot každého člověka, ve které se moderní lidé až tak příliš neliší od neandrtálců. Ale za mnoha zdánlivě samozřejmými jistotami se dnes skrývají otazníky. Mladá generace západních průmyslových národů v dobách globalizace, digitalizace, klimatických a demografických změn poprvé po několika staletích již není přesvědčena o tom, že se jednou bude mít lépe, než jejich rodiče. Tato generace by byla ráda, kdyby alespoň částečně dosáhla na životní vymoženosti svých rodičů. V Číně či Indii je tomu však právě naopak. Zde stále ještě významnou měrou funguje privilegium mládí, které svým rodičům říká: „Je skvělé, co jste dokázali, ale počkejte, až uvidíte mě…“

Jedná se o skutečně nový začátek. Digitalizace je často považována za druhou Koperníkovu revoluci, která začíná zásadně měnit obraz našeho světa. To se týká způsobu, jakým reagujeme a komunikujeme, a jak zavádíme technologie s právě klíčícími možnostmi umělé inteligence do našeho světa.

Digitalizace nám dává možnost přemístit čím dál větší množství úkolů do virtuálního prostoru. Například při konstrukci jeřábů můžeme v simulacích procházet jednotlivé kroky vývoje, aniž by přitom bylo nutné výsledky dále optimalizovat výrobou většího počtu prototypů. Tím se šetří zdroje a zvyšuje rychlost vývoje. Na konci však vždy záleží na tom, jak se podaří sloučit digitalizaci s reálným světem, ve výrobě stejně tak jako u výrobků. A právě v tomto vztahu zaujímá německé strojírenství v celosvětovém srovnání přední místo.

Sílu inovací a výkonnost našeho strojírenského průmyslu nevyjadřují pouze ohromující nové stroje, ale také relativně staré strojní a vozové parky, které napříč celou naší zemí stále ještě dobře fungují. Jsou výsledkem vývoje blízkého potřebám trhu a uživatelů. Naši inženýři velmi dobře znají realitu každodenního provozu, který se pojí s často nepředvídatelnými výzvami. Od prvopočátku myslí na opravitelnost a provádění údržby strojů. To znamená, že skutečně dobře rozumí strojům a jejich provozu, a znají význam spolehlivosti, nákladů a kvality. To dělá hlavní rozdíl na světových trzích.

Němečtí inženýři 19. a raného 20. století byli vždy zčásti motivováni svým špatným svědomím: „Příroda nám to jednou vrátí.“ To tehdy spočívalo v duchu doby mládežnických hnutí a ochrany přírody. Neustále se zlepšovat v technickém vývoji a zvyšováním efektivity optimalizovat využívání zdrojů proto nemělo pouze ekonomické, ale také morální důvody.

Nejlepším příkladem je parní stroj, který odstartoval industrializaci. Nicméně jeho externí spalování umožňovalo pouze nízkou účinnost. Tato skutečnost aktivovala vynálezce, kteří pro zvýšení energetické efektivity přesunuli spalování do prostoru válců, což se projevilo jako extrémně komplexní a složité. Je příznačné, že veškeré tehdejší inovace přicházely z Německa: Spalovací a vznětový motor, stejně jako Wanklův motor, měly za cíl dosažení vyššího výkonu při nižší spotřebě paliva. Německý projekt větrné elektrárny „Growian“ s průměrem rotoru 100 metrů měl v 80 letech minulého století nastavit novou laťku pro získávání energie z větru. „Gigantická větrná elektrárna“ sice velkolepě zkrachovala, avšak motivovala inženýry k vyrobení valivých ložisek takové kvality, aby vydržela enormní střižné síly obřích rotorů. Od roku 2000, tedy přibližně 25 let po demolici větrné elektrárny Growian, se začaly sériově vyrábět elektrárny se srovnatelnými rozměry a výkony.

Z tohoto hlediska je zajímavé si připomenout, jaká očekávání byla v roce 1970 kladena na nové tisíciletí. Skepse v Evropě byla tehdy veliká: Za deset let nám přestanou svítit světla. O tom byli přesvědčeni nejenom samozvaní prorokové katastrof, ale také mnoho ekonomů. Podle ekonomiky rozsahu měla Amerika a Japonsko díky svým velkým hospodářským systémům brzy převzít prvenství namísto Evropy a technologicky ji předstihnout. A dále zde byl také ještě Římský klub: Již tehdy varovali vědci před kolapsem ekosystémů, ropný zlom datoval klub již na rok 1985. Takovéto hororové scénáře měly své důsledky – ale nejenom negativní. Současně motivovaly k inovacím, které by umožnily, aby takováto temná budoucnost nenastala.

To je efekt Ježipetra. Obrázková kniha z poloviny 19. století je poměrně drastická, protože jsou v ní odřezávány palce a děti se utopí, pokud neposlouchají. Za tím stojí archaický motiv: Ve skutečnosti tak nikdo neskončí, musíme tomu však zabránit. Myslím, že černé scénáře jsou velmi užitečné, zejména pokud vyvolají reakci „Teď a nikdy jindy“. Nastal čas pro nové myšlení a smysluplná vyprávění, jako je ekologická reorganizace společnosti. K tomu jsou nutné hororové scénáře. Pokud si je spojíme s kladnými motivy, budoucnost nevypadá zdaleka tak černě. Historie nás učí: Tvůrčí člověk v době krize překoná sám sebe.